Nové záhyby

Milá Terezo,

v posledních dnech jsem si uvědomila, že se mi nelíbí, co vidím, když se dívám na své fotografie. Mé tělo se rozšířilo, změklo a našlo nové záhyby, a já se divím, že ke mně skutečně patří. Nevnímám se tak, a většinou se tak ani nevidím v zrcadle. Ale fotografie a znatelně zmenšující se množství oblečení, které mi stále padne, bijí na poplach.

Změny nastaly a podílelo se na nich patrně více faktorů, ale jak se zpět vrátit do těla, ve kterém se cítím víc sama sebou?

Víš, já necítím, že bych měla činit velké změny nazpátek. Nechci být akční jako dřív, nechci do svého života začlenit způsoby, které nejsou udržitelné, znervózňují mě svým zaměřením na nedosažitelnou přesnost nebo proti nim protestuje můj zranitelný orgán.

Ano, možná, že jsem právě i trochu líná, ale orientaci na výkon už jsem ve svém životě věnovala hodně let, dokonce příliš hodně. Neznám jediný dobrý důvod, proč se k tomuto nastavení vracet.

Postupné změny, ano, jistě, to by šlo, ale co kdybych místo hledání jejich dosažení venku, zkusila zaměřit svou pozornost dovnitř? Co kdybych zkusila, aby si mě našly samy? Co kdybych zkusila naslouchat tělu? Co když teď prostě potřebuji zachovat klid?

Bojím se, jestli to nakonec vyjde, ale odpor k hledání venku a ke známým způsobům je silnější. A není to asi jen o odporu, ale i k projevení něhy ke svému tělu.

Nevím, vážně nevím, co bude dál, ale první krok, který ke mně přišel, už jsem učinila. Vyndala jsem ze šatní skříně všechny kalhoty, do kterých se právě nevejdu, a dala je na jednu hromadu tak, abych je neměla každý den na očích.

Tvá
Tereza