Nejlepší lék

Milý Jane,

třetí den odpoledne jsem si vedle tebe konečně mohla lehnout (no, na svolení jsme se nikoho neptali).

Někdy si to, jak je nám dobře, uvědomíme až zpětně, ale já jsem v tom toho dne byla plně přítomná.

Zase v normální posteli.

Opět se mazlící.   

Má hlava na tvé hrudi.

Ty opatrně svírající mě v náručí.

Špitání si.

Tvá vůně a chuť plná lásky, ale i obav a doznívající hrůzy.

Pořád jsme nevěděli, co s tím, co se stalo… a co se stane dál.

Ale tohle, tvá blízkost, pro mě byla v danou chvíli tím nejlepším na světě.

Otevřenými dveřmi na terasu k nám proudil čerstvý vzduch.

Poslouchali jsme šumění moře.

A na mém telefonu nadšeně sledovali vánoční romantickou komedii pochybné kvality.

Ano, každou chvíli jsi ustaraně kontroloval, jestli jsem si nepřiskřípla kapačku.

Taky jsme se při každém vstupu personálu polekali, že nám někdo vyčiní, že neležím na svém lůžku.

Místo toho však jeden z doktorů při pohledu na nás konstatoval, že to je léčba, která mi teď prospěje.

My jsme si tím takto – spolu – byli jisti.

Tvá Tereza