20 minut luxusu

Milá čarokrásko, 

tak jsem se po delší době vrátila k meditaci. 

Alespoň tomu tak říkám. 

Natáhnu se na postel či na gauč, přikryju se dekou, dlaně otočím směrem vzhůru, spojím palce a ukazováky (a občas k tomu přiberu i prostředníky, protože mi to tak vyhovuje), zavřu oči, protočím je nahoru, a je to. 

Svou pozornost obracím k dechu, postupně navnímávám a uvolňuji jednotlivé části těla, jsem v myšlenkách a opouštím je, usínám, zažívám svou přítomnost nebo pozoruji, jak se mi úzkost přelévá z hrudníku do břicha a zpět a zkouším ji dechem rozpouštět. A občas, na pár vteřin, mým tělem jako blesk projede světlo a teplo a já se ocitám v blaženém stavu, který překračuje mysl. 

Co mi přináší podobné uspokojení jako onen stav, a co je vlastně důvodem mého návratu k meditaci, je to, že je to můj čas. 

Je to čas bez povinností. Čas, kdy na mě nikdo a nic nemůže, přesněji řečeno, kdy jsem já sama bez možnosti na ostatní reagovat. Teď, jak ti to píšu, uvědomuji si, že je to skutečně hlavně čas, kdy na sebe nemůžu já sama. V tom čase nic nemusím, nic nemůžu, vše musí počkat. 

20–30 lahodných, luxusních minut. 

Stejně tak, jako si uvědomuji, že je tento čas pro mnohé při všech nárocích dne nedosažitelný, stejně tak je mi jasné, že bys mi nejspíše pověděla o tom, jak je možné jej pro sebe mít víc. I mimo meditaci. Přesněji řečeno, jak je možné v něm víc být. 

Má meditace ale svůj význam má, na tom se nejspíše shodneme. 

Tvá 
Terokráska