Směji se i díky vám

Milý Matouši,

moc se mi líbilo, jak jste se s přítelkyní se mnou byli před Vánocemi na chvilku projít po městě. Bylo mi s vámi dobře.

Už jsem tě tehdy neviděla ani nepamatuji. Ne, že bych nechtěla, ale nějak jsme nic nevymysleli. Respektive spíš jsem asi nic nenavrhla dřív. Vím, že se máme rádi, ale jen málokdy se ozveš sám od sebe.

Každopádně to před těmi svátky bylo opravdu prima. Nasmáli jsme se, zavzpomínali si, probrali společné známé…

Když jsem se zmínila, že mi s vámi bylo dobře, myslela jsem tím o-p-r-a-v-d-u dobře. Moc se mi líbila ta uvolněná atmosféra plná milé konverzace. Jen jsem se pak doma obávala, jestli jsem se v ní neuvolnila až příliš. Vím, že jsem často něco brebentila, ale snad to na vás nebylo přespříliš. Jak se v současné situaci téměř s nikým nevídám, tak se pak ve společnosti občas „utrhnu ze řetězu“.

„Terezko, to jsem rád, že už se zase směješ,“ řekl jsi v jednu chvíli.

„Matouši, děkuji,“ měla jsem v ten okamžik asi říct. Místo toho jsem něco zablekotala, ale uvnitř mě to hřálo. V tvých očích se zračila vážnost tvých slov. A já si velmi vážím toho, že mi stále „fandíš“.

Matouši, snad oba také víte, jak moc si vážím toho, jak jste mi pomohli, když jsem procházela nelehkým obdobím. Obzvláště od tvé přítelkyně to byl nevídaný čin – pomoci někomu, s kým tě pojí milostná historie. Měla jsem pro vás sice pár drobných dárečků, abych vás na oplátku nějak potěšila, má vděčnost však sahá daleko za ně.

Proč ti ale píšu je to, že jsem se s tebou chtěla podělit o jeden z nejhezčích momentů našeho předvánočního setkání. Bylo to, když jsi pro Sofii a pro mě objednal svařené víno na zahřátí. To už od tebe samo od sebe bylo hezké, vzhledem k tvé finanční šetrnosti. 🙂 Nicméně pak jsi okomentoval situaci, kdy se číšníkovi příliš nechtělo vrátit ti drobné. Mě by tvá stížnost ohledně číšníkova skandálního chování určitě nenechala chladnout. Nejspíš bych vyhrkla něco ve smyslu: „Proboha, Matouši, vždyť je to jen pár korun!“ Ale Sofie se, naprosto v klidu, pousmála a s lehkostí odvětila: „No jo, na tebe si nikdo nepřijde."

Někdo by si možná pomyslel, že to řekla posměšně, ale bylo v tom mnoho lásky a lehkosti. Přijetí toho, jaký jsi. A to jsem ve vašem vztahu cítila. Že se navzájem máte rádi a přijímáte se se vším všudy. Samozřejmě nemohu z krátkého setkání vědět, jak to mezi vámi je v každodenním životě, ale doufám, že se ve svém odhadu nemýlím.

Jsem ráda, že se máte, ale v ten moment jsem za to byla ještě raději. Když jsem vás totiž spolu viděla, vnímala jsem to, jak rozdílné bylo to, co jsme mezi sebou měli my a co mezi sebou nyní máte vy.

Nemyslím to špatně, cit mezi námi dvěma byl opravdový, a když jsem ti tenkrát opakovala, že „jsi můj domov“, myslela jsem to vážně. Byli jsme spolu v bezpečí. Ty jsi u mě byl při mých úzkostech, já tě ochraňovala před jízlivými komentáři tvé rodiny. V mnohém jsme se doplňovali. Ty jsi do mého života vnášel klid, já do tvého pohyb. Záleželo nám na sobě. Já tě ráda těšila drobnými a častými radostmi, a ty jsi mě jednou za čas ohromoval překvapivými a rozmáchlými gesty. Přesto nám oběma něco chybělo.

Nebyl to vztah Muže a Ženy.

Pro tebe jsem byla kuřátko. Ale ne Žena.

A já chtěla být v tvé blízkosti. Mnohem víc než v tvém náručí.

Netřeba více slov – doufám.

Nicméně právě proto, že jsem v tom vztahu něco fundamentálního postrádala (vsadím se, že i ty, jen jsi o tom nevěděl), jsem někdy snadno vylétla, a často velmi zbytečně. To mě mrzí.

Mrzí mě toho pochopitelně víc. Ale abys věděl, nelituji jediného dne s tebou – lituji jen těch, kdy jsem se na tobě provinila. Lituji i toho, že jsem neodešla jednou a rázně, ale opakovaně a postupně…

Ale to už je pryč. A ty se na mě nezlobíš, což mě stále zanechává v úžasu. Jak je to možné? Při pohledu na tebe a na Sofii mě napadlo, že je to možná proto, že jsem nakonec odešla tak akorát včas. Je to tím?

Děkuji a zase někdy na viděnou,

Tereza