V klidu

Milé koučky, 

každá z nás tří při našem posledním setkání mluvila o jednom tématu, které si momentálně řeší. 

Když jsem líčila to své, nenechalo tě to, Stáňo, vůbec chladnou: „Já vůbec nechápu, co řešíš. Já bych to udělala takhle a takhle. Úplně jednoduše.“

Obvykle bych se v reakci na podobná slova nejspíš zasekla a začala z rukávu sypat důvody, proč to tak, jak je mi raděno, rozhodně nejde udělat. 

Nejspíš bych si to také spojila s pocitem, že mi vlastně nebylo porozuměno. 

Tentokrát jsem ale na automatickou odpověď nenaskočila. 

Ve chvíli, kdy ses, Stáňo, upřímně rozhorlila nad triviálností mého problému, ulevilo se mi. 

Při sledování rozebírání našich potíží a v kontextu naší další konverzace mě totiž „osvítilo“: „Co když to je skutečně jednodušší, než si myslíme?“

Jasně jsem viděla, jak jsme ve svém tématu zamotané jen proto, že jej máme obalené emočním nánosem. 

Každá z nás totiž vlastně věděla, co by měla nebo chtěla udělat, naše emoce nám v tom však stály v cestě. 

Sama pro sebe jsem tedy viděla, že kdybych těm svým věnovala byť jen o malinko méně pozornosti, nejenže bych své téma zvládla vyřešit, navíc by se mi ještě žilo s větší lehkostí. 

S větším klidem. 

Děkuji vám oběma! 

Vaše
Tereza