(Co si) počne budoucí Tereza?

Milí čtenáři,
za pár dní mi bude jedenatřicet. Jsem sama, přebývám v tmavém a chladném nájmu a brzy pošlu poslední splátku za půjčku v období nezaměstnanosti během první vlny koronaviru.
Jinak se mám ale dobře a to, že mi je zase o rok víc i při dvakrát neslavné osobní bilanci, nijak dramaticky neprožívám.

Vlastně už se ani nebojím toho, že bych do budoucna zůstala bez partnera. Samozřejmě, velmi by mě mrzelo, kdyby mě úplně minulo alespoň okusit, jaké to je být ve vzájemně naplňujícím vztahu. Jinak jsem ale vděčná za vše, co mi láska ve všech svých podobách dosud přinesla a přináší. A i když si to třeba nikdy s nikým doopravdy nesedne, nevěřím, že bych už nikdy nezažila to vnitřní rozechvění nebo se až do konce života ocitla v celibátu.

S přibývajícími roky mě v současnosti trápí vlastně jen jedna nejistá odpověď, a to na otázku, zda se mi někdy poštěstí stát se matkou.

Rozhodně nepůsobím a ani si (zatím) nepřipadám jako mateřský typ. Nerozplývám se, když kolem mě projede maminka s kočárkem a v přítomnosti dětí se většinou cítím nekomfortně, protože nevím, co si s nimi mám povídat nebo jak je mám zabavit. Když se vidím s kamarádkou s dítětem, mnohem víc doufám v to, že nás to malé nechá v klidu si povyprávět, než v to, že budu mít šanci si jej pochovat, povozit si jej či si s ním trochu pohrát.

Možná, že se někdo z vás může vzhledem k tomu podivit, že bych jednou svého malého nebo malou ráda přivedla na svět. A já vám to, milí čtenáři, neumím vysvětlit. Ale to přání ve mně je. Tím jsem si jistá, jako i tím, že i když nevím, co si počít s dětmi svých přátel, to vlastní bych milovala a snažila se o něj starat, jak nejlépe bych dovedla.

Tomu, že by se to ale někdy stalo, zatím nic nenapovídá. Jistě, snad je ještě čas a je poměrně slušná šance na to, že potkám muže, se kterým budeme sdílet nejen lásku a představu o životě, ale i společnou touhu po rodičovství.

Stejně tak je ale celkem dost dobře možné, že se s tím druhým nepotkáme. Nebo se sice najdeme, ale už pro nás bude pozdě. Ostatně, klidně je možné, že už pro mě pozdě je, i když o tom zatím nevím. Myslím s ohledem na mou nevyzpytatelnou hormonální nerovnováhu nebo na výraznou skoliózu. A navíc… vím moc dobře, jak se to má po třicítce se stavem vajíček. A lepší už to nebude – ba naopak.

Pokud i za několik let nebudou podmínky k početí z jakýchkoliv důvodů příznivé, nevím, co si budoucí Tereza počne. Smíří se s tím, riskne to sama, zvolí si jinou cestu k mateřství? Nevím. Nevím dokonce ani to, jak vzdálená ode mě ta budoucí Tereza vlastně je…
Ale až budu za pár dní sfoukávat o jednu svíčku navíc, budu si přát to, aby ke mně byl čas ještě drahnou dobu laskavý.

Děkuji vám za přečtení,
Tereza